advojka.cz

Při přípravě tohoto čísla jsem se nizozemského spisovatele Arnona Grunberga, s nímž jsem vedl rozhovor, zeptal na jeho vztah k nizozemské literatuře. Místo odpovědi mi poslal text, který přednesl na předloňském knižním veletrhu v Budapešti a v němž mimo jiné přirovnává postavení literatury v současném světě k uhelnému dolu ve východním Německu v roce 1985. Pokud jde o samotnou kategorii nizozemské literatury, po výčtu jmen známých autorů a autorek píšících v nizozemštině se Grunberg ptá: „Co ale měli všichni ti nizozemští muži a ženy společného?“ A odpovídá si: „Nic kromě svého jazyka a skutečnosti, že všichni byli patrně uznáni jako důležité hlasy v současné nizozemské a vlámské literatuře.“ Zabývat se nad tento rámec svou přináležitostí k „národní literatuře“ Grunberg odmítá.

Přesto stojí za to sledovat, co se nizozemské (ať už to znamená cokoli) literatuře děje. Pomohly nám s tím překladatelky Magda de Bruin Hüblová a Blanka Konečná, které se ve svých přehledových textech snaží českému publiku přiblížit současné trendy mezi nizozemsky píšícími autory a autorkami. De Bruin Hüblová navíc ve svém úvodním článku méně znalé tuzemské čtenářstvo pro jistotu upozorňuje, že nizozemsky se mluví – a píše – také ve vlámské části Belgie, a všímá si i historicky podmíněných odlišností obou větví nizozemsky psané beletrie. Jejími výraznými tématy jsou v posledních letech náboženská víra (Guus Kuijer), sexuální zneužívání (Griet Op de Beeck) nebo genderová identita (Lucas Rijneveld). Blanka Konečná se věnuje především současným nizozemským autorkám, které pomalu začínají zastiňovat své kolegy. Patří k nim i úspěšná debutantka Sholeh Rezazadeh, která do Nizozemska přišla v roce 2015 bez znalosti tamního jazyka, a už v roce 2021 vydala úspěšný román, v němž reflektuje kulturní rozdíly, s nimiž se po příchodu do nové vlasti musela potýkat.